Proklatý rozdíl, jakýmž bohověra nasila rozkol v lidstva smýšlení! „Ten křesťan je a ona židovkou,“ to rozpoutat má věčně srdcí dvé,
jež stejným tlukem sobě náleží. Což pravda všehomírem jediná, zda jeden nevane duch prostorem, jenž slunci, hvězdám káže kolovat,
květ v sadě, perly plodí v hlubinách; zda jeden nesídlí jen v bouři duch, jejž v pokoře a prachu zovem Bůh, a v nás což není atom téže síly,
jenž v nesčetných těch lidstva milionech byl rozvát širým světa okresem? Je duše má snad jiná židovky a nemá s její v podíl nesmrtelnost,
že jest nám stříci se jak nákazy? – – Ba, ano, svět miluje neshodu a předsudek mu milejším než vše, co cit a rozum mají zákonem – – –
Však něco přec jest všechněm nedílno: to v hloubi ňader naděje je hlas, a já jen přece Leu nazvu svou, až bude náš kdys hrob se zelenat...
Ty, lebko, bys mně mohla povědět, zda netropí si osud blázny z nás, když životem nás vleče za vlasy, a utrýzniv nás bolestmi a bědou
a dosti trnů dav nám za růže, pak nad hrobem nás kojí nadějí, že z rakve pučí nový žití květ. To rád bych věděl, jako právě to,
zda na mne by se byla šklebila z té lebky tvář ohyzdné stařeny, či usmívaly mladé oči toužebně. Ó marnými se soužíš přeludy,
ty srdce, uondáno bolestmi: hrob němý jako moře hlubina; co kryje dno, ni modrá hladina, ni kyprá hrobu zeleň nezradí.
Nás všecky k cíli vede jednomu jen slepá v temný osud důvěra, již slovem sladkým zovem nadějí. – Ta zkájí mou i duši pobouřenu,
že Lea je mně tím, čím byla dřív, a kdysi mou též bude na věky.
Cookies on Poetry Cove