Já v životě měl málo štěstí,
mně stále tměl se celý svět;
tu náhle k stáru paprsk šlehl
mně v lásce šestnácti tvých let.
V ní, čisté jako nebes modro,
se vrací kouzlo mladých dob,
jí muka žití vyzlacena,
mých nadějí v ní zkvétá hrob.
Jak blaze mi, že v pustých ňadrech
mně hudba tvého hlasu zní
jak dojemný zvuk dávných zvonů
tam doma s vížky kostelní.
Co sudičství a zášť je davu,
kdy pohádky mne jímá říš;
kol nás je zář, květ, jaro, nebe, –
v něm jak jsme šťastni, ty to víš.
Jen smutek obavy se vkrádá
v ten lásky sen opojný náš,
že budem snad se navždy loučit,
že mládím svým mne přetrváš.
Pak do hrobu, v němž o tvém srdci
snít budu sladce celý věk,
hoď za mnou kytku tmavých růži,
v nich poslední svůj polibek.
A někdy na mém hrobě klekni,
až života tě schvátí tíž;
tam prožiješ zas naše štěstí
a v vzpomínkách si ulehčíš.
A přijde čas, kdy navždy složíš
snad blízko mne svou mrtvou líc;
pak budem spolu někde v ráji –
a již se nerozejdem víc.
Tam oba budem věčně mladí,
a pozemský náš luzný sen
tam vzejde v slunný život věčný,
milostí božskou prozářen.