Je noční divé po bouři. Kol mocné kmeny jak slabá třtina vztekem vichru rozdrceny, břeh, skála, luh – vše v děsnou spoustu rozerváno. Jen z dáli slyšet hřmění vod a lidské steny...
Pak po bouři zas smavě zlaté vzešlo ráno – – Ký obraz v něm se úžaslému oku skytá: hle, na místě, kde nejvíc zuřil bouře vztek, ční dubu kmen, jej družně břečťan obeplítá
a v koruně zní z hnízda tíkot holátek. Co nových krás tu kolem jaro asi vysní, než s věrnou družkou svojí mohútný ten kmen kdys novou bouří k zemi bude poražen
a v listí pták se ozve poslední svou písní! Ty’s kmeni tomu podoben – a družka milá, čtvrt století jež štěstím Tebe obestýlá, je břečťan přítulný, kol Tě se věrně pnoucí
svou láskou něžnou, povždy oddanou a vroucí. Čtvrt století! – Co bouří, jaké žití klamy Vám vichrem osudu as hřměly nad hlavami! To něžné přátelství Vás cokrát v zkoušku vzato,
než osvědčilo se, jak v ohni ryzí zlato. Vy pevně stáli Jste, druh věrně stulen k druhu, až osud nad hlavou Vám smírnou vypjal duhu. Však štěstí též vás sladkým kouzlem obestřelo:
z tak mnohých rozmilých a zrůměnělých líček Vám vstříc se dětským okem usmál andělíček, že blahým citem v ňadru se Vám srdce chvělo. A dnes, kdy čtvrtstoletí věčnou svojí čtenou
Vám z žití vichřice do čela vrylo vrásky, dnes žití oblohu již máte ohvězděnou, dnes triumf slavíte své vroucí, věrné lásky. V ten radosti a blahých citů pestrý vínek,
uvitý z žití trudů, plesů, upomínek, Vám schází-li snad hlava drahá, smíšek něžný, ó nermuťte se! – Dlí jak vůně v pelu kvítí, neb dolů na Vás mile třpytnou hvězdou svítí,
neb padne na hlavu Vám jako vloček sněžný kdys v dobách budoucích, až klesne hlava k stáru... Teď jásejte a novému vstříc kvapte jaru, jež kvete v dětech Vám, jež krásněji a znova
Vám vykouzlí vždy bílá peruť andělova.
Cookies on Poetry Cove