KOSTELÍK.

Ty kostelíčku v stráni! – dítě jsa v tvých bílých zdech jsem přijal křest; teď na zmlklé tvé stříšce roste mech a vížka nachýlena jest.

Ach, výši v oblačné, kde trůní bůh, čas vichřicovou peruť zved, svět zjinačil a v čelo zbrázděné nám zmaru krupobití vmet.

Však byla doba kdys – ó věčný žel! již kmitá vzpomínky jen mhou: já mladou hlavu zvedal k orlím snům, ty k hvězdám vznášels kupli svou.

A já tě miloval! – K tvé stulen zdi jsem slouchával, jak sosen stesk ti bájil do oken, v nichž duhou hrál si mihot slunných arabesk.

Já s tebou bděl, když měsíc nad lesy rozetkal stříbrný svůj sen; tys lesk se v něm jak z cizích světů báj – a já byl do ní zapředen.

V tvou svatou taj můj s lunou zbloudil duch a zapad zbožné touhy pln do vonných řásní šatů světic tvých, v jich snivý zrak, jenž čarupln.

Ó kolikrát jsem v sladkém trnutí před zrakem tím své ruce spjal! – Já nevím proč, on snivou hloubí svou můj celý život obetkal.

Co krásných vzpomínek! – Však jedna zvlášť zve srdce na tvůj svatý práh – – Kdys západ plál – a v dáli zvedala se blýskavice na horách.

A táhla blíž. Has západ krvavý, prach zvedl se a stměl se luh, a dusný vzduch byl těžké tuchy pln, že rozhněván se blíží bůh.

Již kolem nás zem s nebem splynuly – – Les temně hučel, vichr řval, a v mraků černavě hrom burácel a blesk své žhavé šlehy psal.

Já s bouří v jedno srost; vše záchvěvy mé duše, vroucí v juné lbi, vyšlehly z vazeb hrudi do mračen a blýskly, hřměly na nebi.

Což tonul v slasti ohnivé můj duch, což bleskům vstříc se lesk tvůj kříž! – Ach, tehdy v hromném bouře rozruchu my oba byli nebe blíž.

Ať osud pak vzpjal duhu nade mnou, neb vichřicí kol skrání vřel: mně ve všech velkých změnách života ten mocný akkord duší hřměl.

Své srdce v nedosněných vzpomínkách a v jasu budoucna svůj zrak já nikdy neklesal, a jak tvůj kříž jsem strměl k hvězdám, do oblak.

Teď veta po všem; věž tvá chylí se a pod mechem tvá stříška tlí, a mně již zbývá na tvém hřbitůvku jen místo pro rov zapadlý.

Snad nad námi již vlaje křídlem čas, kdy schýlíme se svorně v pád – – Ach, škoda tě, ty kostelíčku můj, a těch mých snů žel nastokrát!