Modravý soumrak se snáší
v stromů houšť, vůni luk;
po nebi beránky plynou –
ztich bol i osten muk.
Večera tichem zní zbožně
s kostelní vížky zvon;
klekání v duši mé budí
doznělý starý tón:
Mladistvé touhy a snění,
první mé lásky čas...
V duši co bylo již mrtvo,
k životu vstává zas.
Rozkoš a bolesti sladké
cítím svým srdcem znít –
nade vším světlo své spřádá
vzpomínek něžný svit.
Nyní, kdy život můj zvolna
kloní se k noci již,
klekání v náruč mne nese
drahým všem, v rodnou chýž.
Za klamy celého žití,
v náhradu bolných ztrát
tajemství nebes chce svaté
srdci kus štěstí dát.
Živě tak ve mně se rodí
blaženost mladých let:
života úhor plá květy –
pustou pláň nevidět.
Dokola tolik je světla,
tolik je tepla, hvězd –
dávno již zemřelé štěstí
slaví v mou duši vjezd.