To jasným bylo před podzimem krátce –
tlum tažných ptáků modrem k jihu tíh,
a tobě ještě zkvetlo na zahrádce
několik růží; nejkrásnější z nich
nám zkvetla v srdci – bílá jako sníh.
Kdy v duši zář, kdo na zimu by hádal?
My žili v štěstí, snech a polibcích,
jichž vonný pel nám srdce obepřádal,
až všecka vroucnost, něha, kouzlo v nich
se sneslo k zemi kol – jak první sníh.
My přitulili se jen k sobě blíže,
a teplo našich ňader, blaha smích,
ty dechly vonně v lesy, luh a chýže –
a před okénky na všech jabloních
květ bílý chvěl se – jara první sníh.
Jak drahé srdci mému jsou ty chvíle:
zpit vůní k zlaté hodince den tich,
a v klíně tvém pod prsty ručky bílé,
v něž anděl v tobě všecku vroucnost dých –
tál na mé hlavě – žití první sníh.
Ach, bouří zavát lístek mého blaha:
tluk sladký tvého srdce na vždy ztich.
Tam na horách spí tvoje hlava drahá,
a duši mou, prv jara samý smích,
teď závějemi kryje – věčný sníh.