Co tě hněte,
modrý květe?
Teskním, že se na vždy přestal
dobrý anděl z očí skvít,
jejichž měkký modrý pohled
zůstal v kalichu mém tkvít.
Co tě hněte,
modrý květe?
Smutek mám, že bílou ručku
v dlaň svou ujal smrti chlad,
jejíž vroucnost znítila mne
pod sněhem se zelenat.
Co tě hněte,
modrý květe?
Líto mi, že srdce něžné
ve poupěti skryla zem;
cítím, jak se ještě chvěje
mladé jaro lásky v něm.
Co tě hněte,
modrý květe?
Soužím se, že duše sirá
v temnou němou hrobu sluj
žhavou rosu touhy pláče
v tichý modrý kalich můj.
Myšlénkou se tesknou hnětu,
lítostivý smutek mám,
mrtvé že jen lásce květu
a se věčně zelenám!