Sklopilo slunce oči svoje,
tvář zastřelo jak do závoje
a zdumalo se v polosnění – –
Zatíhlo lesem šumné chvění,
svit na západě bledl zlatý
a s nebe dolů v hnědém stínu
v dol vonný klesl soumrak svatý...
Byl jarní večer; v jeho klínu
pozdřiml svět, jen láska bděla:
jí na trnu se růže chvěla
a měkká píseň ze jasmínu;
jí v šeré nadpozemské dáli
se věčné hvězdy rozeplály,
jí v srdce zaváté se klade
sen o poupátku – jaro mladé...