IV.

Chudá jizba – dvoje lože, starý krb, strop začazený – na stole zář kahan leje v rozpukané bílé stěny.

Shrbena u kolovrátku babička blíž krbu sedí, z pod čepečku bílého dvě ustarané oči hledí.

Seschlé prsty s kužele nit na kolovrat hbitě vedou, myšlenky však babiččiny divnou v hlavě přízi předou.

Teskně vrčí kolovrátek – venku něma noc i lesy, chvilkami jen kolem okna vítr smutně zavzdychne si.

Jak se přec ty časy mění: dlouho-li je tomu věru, co si tichý Václav ze vsi za ženu vzal její dceru.

Měli se tak rádi spolu! Kdyby z nich byl jeden hlesl, byl by mu snad druhý mžikem modro s nebe dolů snesl.

Tenkrát nebyl zimní večer jako teď tak teskný – dlouhý, v pohádkách a laškování uplynul vždy sen jak pouhý.

Kdo by se byl jakživ nadál: oba černá zem již hostí – chuďasa strom zabil v lese, ona zchřadla ze žalosti.

Bledla jako pomněnečka – v brzce byla rovna stínu, a když ptactvo táhlo na jih, ustlali jí k němu v hlínu – –

Vzpomínkou tou jata trudnou babička teď hořce vzlyká, do tmy hledí okénečkem ke hřbitovu u lesíka.

Podivná ty zahrádečko! Mnohou zem tvá bolest zkruší, ale často z teplých ňader nejdražší nám vyrveš duši.

Duši nejdražší nám vyrveš, naseješ jen žal a trudy, z nichž vypučí ztraceného na vždy blaha kvítek rudý.

A svou hlavu ve dlaň kladouc v minulosti dále bádá – myšlenka, ten pavouk černý, síť svou lstivě rozepřádá.

Zůstala tu chuďas sama jako sklaná hrušeň v poli, sirota že její smutná vetchou chaloupku až bolí.

Mládí kde? – pryč blaho stáří, ztratila i naděj – všecko; zbyla jí jen družka – chata, a pak dceřin odkaz – děcko...

Milý bože, co tu počít! ruce její kosť a kůže – zdaž tak ruka zmozolená těžkou práci konat může?!

Málem by jí bylo v ňadrech žalem staré srdce puklo – tu jí spasnou myšlenku snad milostivé nebe vnuklo.

Půjde mezi dobré lidi, na každičkém práhu stane – snad tím lidským srdcem pohnou staré oči vyplakané,

Její vlas jak rubáš bílý, uschlá ruka, prosba žhoucí, a v tom věrném srdci k broučku její láska všemohoucí.

Vydala se z jara na pouť – slunéčko už hezky hřálo, a jak z keře fialinka, dítě se jí v loktech smálo.

Nevěděl ten červík malý, jakou ona bolest zkusí, na stará že kolena svá potloukat se světem musí

Ale láska divotvorná vetchou její náruč sílí – od vesničky ku vesničce stářím schromlé nohy pílí.

Kluší v parnu, bouři, pod list kdy se každý ptáček schoval – kdo pak by se nad tím srdcem staruščiným neslitoval!

Neodehnal z práhu nikdo starou ženu s bledou vnučkou, štědroty jež dárky brala radostně svou drobnou ručkou.

Za ni v slzách „zaplať pánbůh“ schvělo se rtů staré ženy; všecky její trudy, žaly rázem v duši zahojeny.

A ty seschlé ruce děcko v blahém citu v náruč vinou – chaloupka, hle, kyne v dáli, tam si obě odpočinou – – –

A babička zvolna níže na kolovrat hlavu sklání – tichý spánek v náruč pojal všecko její vzpomínání.

Unavenou její mysl, kde jen trud a starost sídlí, obetkali sladkým kouzlem pestří snové zlatokřídlí.