Já v zimě teskné báje před:
co srdce snilo, vzpomínalo,
noc byla hluchá, mha a led...
Tu zavál s modra vlahý dech,
a skřivan v zlatém vzduchu volá:
„Hle, jaro zde, ty smutku nech!“
A „Jaro zde!“ zní v hory, v les,
a již to prší pestrým květem
a víří v rozkoš, zpěv a ples!
V mém srdci vstala zašlá zvěst –
a každý kout v něm náhle zvučí,
že dosud plný jara jest.
Jsem v pohádce; v ráz žal a stesk
mi v ňadrech tají v rosu, květy
a v zlato slunných arabesk.
I kráčím zmámen v zeleň, jas –
zvšad vidím smát se modré oči
a vláti vstříc mně plavý vlas...
To mladý můj mně vzpučel věk:
hle, na mé první štěstí lásky
co zkvetlo v písni pomněnek!