Od vesničky v temnou jizbu zazněl zvonek na klekání – babička se žehná křížem, hlavu vážně k prsoum sklání.
Šeptem růženec se modlí, suché ruce v klíně spíná, a svou vnučku Marji panně v „zdrávas“ vroucně připomíná.
V zanícení zbožném rtové modlitbou se ještě chvějí, any zvonku zvuky dávno usnuly kdes pod závějí...
„Matko boží, dej, až zhasnu, aby moje láska ryzí vtělila se broučku mému věrností svou v srdce cizí
Vzbuď mu oči, z nichž tak vřelá jako z mojich slza kane, ruce dej, jež pro něj budou do mozolů zpracované.
Rozdechni rty, laskavá z nichž mateřská vždy slova vanou, hlavu probuď, mé jež mladší, ale ctnou a ustaranou.
Kdyby měli necitové utlačovati mé robě, musila bych, stará žena, obrátit se v tmavém hrobě.
Nenajdeš-li duše také, za jakou tě prosím zvláště, zahal raděj sirotečka do hvězdného svého pláště.
Nasej snů mu do očinek, věčný pokoj propleť líčkem, dušičku změň do hvězdičky, neb ji učiň andělíčkem.“
Babička se domodlila a jen s těží vzlykot tají – nad chaloupkou po nebi se první hvězdy rozkmitají.
Jiskřivými očky hledí v temnou jizbu sklennou stěnou, jak by chtěly babiččinu zkojit duši rozechvěnou.
Zvedla se a rozsvítila – – Chýž své oči otevírá, osvětleným okénečkem zvědavě ven do tmy zírá.
Od vesničky celá řada světýlek se z oken leskne – aspoň si ta opuštěná chaloupka snad nezasteskne.
Cookies on Poetry Cove