II.

Na chaloupky vetchou stříšku z lesa ven se šero sneslo, lehlo stínem kolem chaty a tmou oknem v jizbu kleslo.

Vnoučeti se spánkem sneslo na hedbávné řasy víčka a v snu dítko proměnilo na krásného andělíčka.

Babička mu tiše sedla u postýlky vedle hlavy a v klín ruce založila – hodinku tak zlatou slaví.

V jizbě dýše sladké ticho, na okně si stíny hrají, chmurnou mysl babiččinu v kouzelnou síť zapřádají.

Bože, dlouho-li je tomu, co si hrála děckem v trávě, zlatých motýlečků štěstí plno v útlé, dětské hlavě.

Kam, ach, žití vichřice jen mladistvá ta léta svála, když ji tak jak ona vnučku matka na svých loktech hřála.

A babička v upomínce chýlí hlavu nad postýlku a rty svoje políbením ku bílému tiskne čílku – –

Což ji vábil svět kol chaty: strom, pták, motýl, květ i brouček, jaká slasť, když s dětmi směla vyběhnout si na palouček!

Zvolna rostla; zpolehounka odkládala dětskou hříčku: oči jiskří do hvězdiček, tvář se rdí jak na jablíčku.

Netušilo děvče mladé, hochům že strojily léčky černých vlasů lesklý hedbáv, lahodné rtů malinečky.

Jak jí škublo, poprvé když za ní šept’ hoch: „Bože, jen tu!“ sousedky když divily se: „Toť je děvče jako z kmentu!“

Kde se to tak náhle vzalo: sotva zkvet’ luh novým květem, jásalo též srdce její roztomilým nad poupětem.

Do srdce jí símě padlo z Josefových modrých zraků – – babička teď v stáří ještě klopí zrak svůj ve rozpaku.

Tenkrát s ní však svět se točil: v oku mžitky, v hlavě hučí – samou závratí mu padla u kříže tam do náručí.

Jak v něm bylo měkko, blaze! vše jí kolem hudbou hrálo – – Babičku to vzpomínání věru celou rozehřálo.

Prchlo dávno štěstí mladé, ale vonnou jeho zkázku babička si do zimního vkouzlila teď do obrázku.

Mráz se dere v jizbu chudou, do všech skulin sever věje, ale z okna chaty tmou ven do sněhu se jaro směje.