Jara se zachvěla étherem zvěst – na křídla vlažnounká vzal ji dech vánku, laškoval, líbal a lichotil se, až zbudil pomněnku z modrého spánku.
Procitla na břehu u lesních vod – kalíšek duhových vzpomínek plný duší svou, utkanou z májových snů, vnořil se v lákavou hlubinu vlny.
Vlny ty nejsladší pohádky své o noci měsíčné, o vílách pěly, touhou až vzpomínky z kalíšku ven na modrých křidélkách do vln se chvěly.
Vylétly v étheru křišťálnou výš, modravou stkaly tam oblohu snivou, vkouzlily do lučin měňavý květ, rosu v něj vsypaly duhozářivou.
Vůní se rozprchly po stráních kol, z hrdélka ptáčat všech jásaly v plesu, včelkou a motýlem zamihly se, bájily tajemným šumotem lesů.
Rozpjaly modrou se náručí hor, v průzračnou dáli svou srdce jež láká, zableskly úsměvem z dívčiných řas, za nimiž do světa dní se a smráká.
Volaly kouzelným ozvukem skal, znějícím ze vzdáli touživým steskem, posely měkkounký blankytu klín za vlažné noci hvězd nádherným leskem.
Napadly lásky snem v člověčí hruď, plničkým nejsladší, blahostné tísně, vzpučely v srdci mém, aniž vím jak, prostinkým kvítečkem májové písně.
Cookies on Poetry Cove