I.

Posněžená za vesničkou pod lesem se chýžka bělá, shrbená a sešlá věkem, stařenka jak sšedivělá.

V náruč jabloně se krčí, před oknem jež stojí sirá, a své šedé, vetché stěny o kmen její podepírá.

Na jaře když jabloň v květu, chaloupka též štěstím mladne, na stříšku vždyť tolik blaha bílým, vonným květem spadne.

Vůně dýše do okénka, ptactva zpěv zní kolem chaty, po šedých pak stěnách hraje slunéčka si paprsk zlatý.

Na trávníku před chaloupkou stařenka vždy posedává: upřímná tvář plna vrásek a jak mléko stará hlava.

Ale v srdci plno květů: na klíně, hle, vnučku hýčká, zří jí modrých do očinek, hladí vlásky, líbá líčka.

Ustýlá jí na trávníčku, trhá zvonky, sedmikrásky, uvitým z nich věncem zdobí beruščiny plavé vlásky.

Vnouče žvatlá, batolí se, tleská svýma ručinkama – – babičku svět celý těší, jak by byla děckem sama.

Tolik vůně, záře, blaha v chudé chatě z jara kvete, že bys ho snad sotva tolik na celičkém našel světě – – –

Ale dnes kol chatky smutno: z lesů zimní duma vstává, a kraj celý v šíř i dáli tesknými sny obetkává.

Mrazem dýše pode stříšku, okénka sklo čisté kalí, svadlý trávník, chýž i jabloň ve sněhový čepec halí.

Usedá si přede dvéře stínem vran u černém davu, pochmurnými myšlenkami v babiččinu starou hlavu.

V babiččinu duši věsí divnou přízi, plnou trudu; chuďas vzdychá, kudy chodí: „Zda tu ještě z jara budu?“

„Nebudu-li,“ lká pak hořce slovy, že by hnula skalou, „kdo nahradí sirotkovi moji lásku neskonalou?!“