Vstal slavný den! – Nad hlavou Tvou se klene dnes nebe, sluncem lásky ozářené, dnes každé srdce hárá Tobě vstříc, vděčností, úctou jato – povznešené...
Let padesát je Tvého panování: šlechetných, krásných činů na tisíc dnes aureolou oblévá Tvou líc, k níž lidstva Genius se tiše sklání.
– Tys pro svůj lid vždy vroucí srdce měl, co k blahu, k spáse jeho, – to Jsi chtěl; i v děsu války na severu říše Jsi přišel těšit jej před jícny děl;
i ve chatách, v nichž bouřil živlů příval, – hle, Genius to zlatem v žulu píše – Tys rukou štědrou tlumil zlo to tiše a s milosrdným srdcem svým tams dlíval.
A jiné ctil Jsi lidstva ideály, jež v zníceném Tvém velkém srdci plály: umění, vědy, vzdělanosti říš, jež prostírá se do nebeské dáli...
Tys hrdý, důstojný jim stavěl chrám, v němž duch se zvedal u nadšení výš a k věčným zdrojům pravdy, světla blíž – – Ty lid Svůj spasil Jsi a vyrval tmám!
A lidu z celé říše zástup valný chtěl v dík Ti vzklenout oblouk triumfálný a zahrnout Tě oddaností vroucí, by o tom vnukům vyprávěl čas dálný – –
Vše spělo k práci: srdce, ruka, duch, jeť zářným klenotem ve koruně Tvé skvoucí národů Tvojich láska nikdy nehynoucí; však jinak usoudil v své radě – Bůh!
Osudu kynem do kolébky v klín Ti dána koruna a hermelín.– – – Však u kolébky Tvé sudičky stály a sypaly své dary v její stín
a k srdci tajemně Ti kladly ruku: čarovné losu květy pod ní vzplály; když dnové Štěstěny se na Tě smály, Tys také smutek kráčet zřel a muku...
Žel, v uchystaný slávy zářný den Tys losem trpkým nebyl ušetřen: přemilá družka, Jasná Tvoje paní, jež znala milovat a trpět jen,
s andělským srdcem nesouc světa klamy, uzamkla oči ku věčnému spaní a září Ti, jenž v slzách hledíš za Ní, vidinou luznou smírně nad hvězdami.
Tam k věčným hvězdám hleď a zjasni líc: zlý osud, Bůh dá, nevrátí se víc! Dnes odlesk zoře stkví se na Tvé skráni, a miliony jásají Ti vstříc,
jež ved Jsi k zdroji umění a světla, – a lidumilných činů blahá požehnání v památce věčné v budoucno se sklání, by v svěží haluz rodu Tvému zkvetla.
Cookies on Poetry Cove