Směl, mlád, jak květ,
kýs rytíř v svět
jel, jas a stín kam padá –
jel, dlouho jel
a písně pěl
a hledal Eldorada.
Náš rytíř, žel,
však zšedivěl
a v srdce stín mu padá –
ach, země kout
kde naleznout,
říš luznou Eldorada.
A když svých sil
již zvolna zbyl,
on stín zřel kráčet v lada –
„Ty stíne,“ řek,
„mi učiň vděk,
rci, kde říš Eldorada?“
„Přes lunin vrch,
jenž pne se z mlh,
v dol, stín jejž obepřádá,
jeď, směle jeď,”
zní odpověď, –
„hledáš-li Eldorada.“