Já vždy byl divný, snivý hoch:
mne tolik lákal jitřní třpyt,
když lehá duhou na pažit –
já rosy vssál, co jsem jen moh’.
Já nořil duši v šeřík, hloh
a vpíjel lesní šum i klid,
já rád tak slýchal bouři hřmít,
již chrlil černý mraků stoh.
Zář hvězd, vzpomínek modrý zrak,
šíř obzoru, hled do oblak
mne zapředly v sen, do pohádky...
Kde jsou ty čisté duše svátky? –
Teď slintá na ten zlatohav
svou špínu kýs „moderní“ brav.