Ach, v horách dlívám – lesa blíž,
kde zapadlá je v sněhy chýž...
Nad stříškou měsíc spřádá sen –
já, mladý hoch, zřím z okna ven.
A jizbou vane blahý dech,
mráz kreslí květy na oknech.
Můj otec, matka – všecko spí,
jen v duši mé se touha chví:
Jít z úzké jizby v širý svět,
v něm zůstat, nepřijít již zpět.
V něm tolik krásy, štěstí jest; –
všech pohádek to hlásá zvěst.
Což by mně máť, což otec přál! –
Já v dál bych na ně vzpomínal. – – –
Jak rád bych dnes, ten poznav svět,
šel k mrtvé matce, k otci zpět!
Jak přál bych si, by drobný sníh
se v prudké chumelici zdvih’
a nad střechu až zavál chýž –
a já z ní nemoh’ nikdy již.