Kdys k večeru kol tvého okna, duhy proud v něž metla
zář zlatých červánků, já kráčel, v hlavě dumný rej, –
tvůj z okna vykláněl se ozářený obličej,
a v bílé, teplé ručce tvojí temná růže kvetla.
My zřeli se – a v tváře nach nám vespol duše vzlétla,
a z ručky tvé v mou hlavu, jížto vířil chmurný rej,
ta tmavá růže smekla se jak paprsk v beznaděj –
a v ráz v mé hlavě bylo plno vůně, štěstí, světla.
Pak nezřeli jsme se víc. Od těch dob zas mnohé klamy
a mnohá bouř se s mračen osudu v mou hlavu schvěla, –
však ty dlíš, sladký zjeve, mezi mými vzpomínkami.
Já vím, že žiješ a máš tuchu útrap mých a tísní;
a jako před lety tvá touha růží mého čela:
tvá duše ho dnes konejšivě dotkla se tou písní.