Ty budoucnosti česká, lide svazovitý,
ty, jemuž v ctnostech rovna nezná celý svět,
já kořím se ti. Moře útisků a běd
tvou lásku k půdě nezvrátí, v níž jsi jak vrytý.
Kdy nepřítel se na tě zlobně sápe litý,
svou hruď jak skálu vstříc mu stavíš a svůj vznět.
Tvá ruka mozolná vše mění v zlato, v květ
a hoře největší v červánků lepší svity.
Já z tebe, lide, matku měl, žel její lásky!...
Tvé měla vrásky starobné, tvůj ryzí cit; –
z ní v krev mou přešly sny tvé, pohádky i zkazky.
Ty, český lide můj, tvou drahou krev, tvé trudy,
po čem se snažíš, čím se musíš mozolit,
zem vpila nadšeně – a semkla v granát rudý.