Čas večera jde sladký, snivý... Jeho dech
se jizbou stmělou blaze šíří... Hlava bádá,
co bylo v žití kdys. Sta vidin obepřádá
mne kouzlem svým, sta snů si hraje po oknech.
Však z blahých obrazů a zářných vidin všech
má duše nejraději upomínky spřádá
na drahou hlavu plavou, jak mne měla ráda
a v žhoucích polibcích mi lpěla na ústech.
Tisíce zlatých jisker s nebe v sny mé splývá,
a na obzoru v modré šeři luny srp
tak jasně třpytí se a v jizbu se mi dívá.
Je venku mráz, – však mně se v duši vonně lije
zář jara a s ním pohled očí, plný chrp,
a mladé lásky celá snivá poesie.