Konec září již se blíží,
nad parkem je jasno kol;
slunce plá, v ně snivě shlíží
s pozdní růží smutný stvol.
„Konec snům a vzletům smělým,“
šeptat zdá se růže vzdech,
„umírám, – jak toho želím:
nemřít dívčích na ňadrech!
Nevssát ňader bujné touhy,
srdce puky, lásky vznět –
a až mine spánek dlouhý:
vzpučet jimi v žhavý květ.“