Vás všecky, poeti, vás velké, malé,
vás, skvoucí hvězdný kruh, tak plný krás,
co živ jsem, miluji, ctím neskonale
a nemohu ni mžik žít beze vás.
A musím říc’ to vám, než hruď má schladne,
že tak jak moje vroucí srdce snad
vám rozumět nebude srdce žádné
a žádné v světě vás tak milovat.
Jsem vděčen vám; mně z vážných vašich tváří
a z tichých, zamyšlených vašich čel
v tmu žití rozkoš, blaho, štěstí září
a vše, co tvrdý los mně odepřel.
Po denním o kus chleba po zápasu
já s vámi, blažen, usedám si v kout,
a cítím vznětem, silou, vírou v krásu
zas duši plnit se a hruď se dmout.
Vy pro ústrky, muka, jež mne kruší,
vždy slovo máte útěchy a cit,
vy znáte sladkým snem obestřít duši
a blahou září smutek vyzlatit.
Ať láje škleb, ať zášť vás ve hruď klovou,
vy kouzlíte smír, soulad v lidský svár
a teplo, lásku, hudbu, záři červánkovou
a věčné jaro v světa suchopár...
Vás všecky, poeti, vás velké, malé,
vás, skvoucí hvězdný kruh, tak plný krás,
co živ jsem, miluji, ctím neskonale
a nemohu ni mžik žít beze vás.
A luzný sen mi blaze táhne hlavou,
až odejdu kdys na vždy tiše spat,
že láska má k vám ještě bujnou travou
se na mém hrobě bude zelenat.