Uložili k nebes míru
tvoji milou, krásnou hlavu,
a tvé věci jako odkaz
poslali nám ve dálavu.
Lítostivé slzy draly
z očí se nám v hrozné muce,
když jsme památky ty drahé
zbožně brali ve své ruce.
Na všem lpěla tvoje bytost,
spočívaly oči tvoje,
všecko bylo svědkem slastí,
tvojích žalů, nepokoje....
Hodinky jsme nařídili
v paměť na tu chvíli svatou,
kdy tvé srdce dotrpělo, –
na hodinu půldesátou.
Mezníkem je v našem žití
večerní ta hrozná chvíle;
od ní čas víc nečítáme –
bez něho už dojdem cíle.
S ostychem jsme v ruce brali
prsten zlatý, dárek lásky. –
Zda jsi v poslední hodince
vzpomněl svojí černovlásky?
Cítils, jak to mladé srdce
plakat bude usedavě,
modliteb a polibků co
pošle tvojí mrtvé hlavě?
V posled dýmčičku jsme shlédli
a s ní váček naplněný. –
V kuchyni jsi vždy z ní kouřil
v koutě stolu blíže stěny.
Říkals: starosti vše, strasti,
deroucí se myslí v hloučku,
do vzduchu že rozplynou se
z dýmky kouře ve kotoučku.
Líbali jsme ve vzpomínce
dýmčičku tvou, váček plný;
naším ňadrem otřásaly
zoufalého pláče vlny.
Zdrceni jsme pohlíželi
v prázdný koutek, nám tak známý; –
bylo v něm až k smrti smutno,
jak by hořce plakal s námi.
Starosti tvé, všechny žaly,
bolest vzali bychom na se,
kdybys z dýmčičky své kouřil
v koutku u nás, hochu, zase.
Což by všecko oživlo zas! –
Kdož by mezi námi stýskal:
v nás by štěstím jen jen hrálo,
koutek radostí by výskal.