Noc jasná byla jako den,
tajemná jako lesů stín,
a blankyt snivý klenul se
jak zlatem tkaný baldachin.
Zableskly žáry pochodní,
zasténal z lesa nářek sov,
a zástup černý v němotě
unášel rakev na hřbitov.
A zeď se bělá – umrlou
zří měsíc tváří v křížů řad,
a v listí šumot, zlomeno
že mladinké jde srdce spat.
Zableskly žáry pochodní,
po hrobech němý těká stín,
a v tichém dutém dunění
již klesla rakev v hrobu klín.
Noc jasná byla jako den
a němá – tišší nad příkrov,
jen cypřiše ty šuměly
a z lesa sténal nářek sov.