Ven nad bory se měsíček
jak upomínka noří,
a safírové klenutí
to hvězdami jen hoří.
Kolkolem sladko, volno tak
a země nebi blízká,
však mnohý, mnohý schází tu
a srdci se tu stýská.
A oko maně bloudí v dál,
kam smutně měsíc šeří
na hroby polou zapadlé
pod růžovými keři.