Znals tu mladou višeň v sadě
v bujném, sněžném květu; –
stlala na odiv svou krásu
užaslému světu.
Stávali jsme pod ní spolu
v zbožném žasu němi,
plnili svou duši štěstím,
kouzly jara všemi.
Při odchodu tvém v kraj cizí
v slední objímání,
duší, srdcem přituleni,
vzpomněli jsme na ni.
Snad ten její obraz čarný,
jenž v nás utkvěl ze dne ke dni,
ulehčil ti ve vzpomínce
krutý zápas slední.
A teď v lůno hrobu, hochu,
něha, kouzlo, krása
našich schůzek v stínu višně
rajský sen ti střásá.