Vytáhly časy oponu,
ze jíní svět a ledu –
já v hlavě staré pohádky
z minulých časů předu.
K paláci ze mhy most se pne,
ze křišťálu jsou stěny
a okna jako duhy zář,
park ze stříbrné pěny.
Na trůně z perel královna,
má sněhobílé šaty,
zrak snivý upřen k severu,
kol těla pás je zlatý.
Ta srdce moje zaklela,
že za ní touží světem,
a kdy povzdychne duše má,
je vzdech ten zimním květem.