Přemílá osud jako mlýn
železným kolem časy –
příroda-matka sestárla
a sbělely jí vlasy.
Vyhasla oka – slunce zář,
pryč květy – mladé city,
z úst sténá větrů teskný žalm,
tluk srdce zvon jak slitý.
Na nebe – čelo tušivé
mrak ledový se vkrádá,
a matka rukou kostnatou
si bílý rubáš spřádá.