Na sněhu stíny havranů
se táhnou z lesů v dál,
a vítr štká jak nemocný
by plakal a se smál....
Ach, oko mé to kalno je
a bol rozrývá hruď,
já na vždy – na vždy odcházím,
má chatko, s bohem buď!
Já otce, matku, štěstí své,
a co jsem drahým zval,
tam vedle chatky rodinné
na věky pochoval.
Jsem kletby syn a v širý svět
mne žene mocný proud,
a musím srdce násilím
od všeho odtrhnout.
Ach, z okénka tam ve slzách
tmavého oka hled
mne jediný sám provází
a zdraví naposled.
Dík za tu slzu, vzdálen nechť,
svou přec tě budu zvát,
a v loučení, ty děvče mé,
buď zdrávo nastokrát!
Hled jeden ještě do kola
na lesy, louky, stráň,
však byste se mnou slzely,
vám kdyby cit byl dán.
Já bych tě, kraji, k prsoum tisk’,
však mohu plakat jen,
nuž tedy s bohem – s bohem buď
a srdcem pozdraven.
Teď směle v dál – roznesu v svět
bolesti prudký pal,
však mnohý na svém osudu
usmání jedno vyžebral.
Snad poutí světem dalekou
zavítá mír v tu hruď
neb srdce na vždy dostůně –
má chatko, s bohem buď!