Sestoupil večer v doliny
a lesy ty již spaly,
když tajně kvítí šeptalo
a hvězdy poslouchaly.
Ohnivé růže toužily,
že sladce ten se mučí,
ve srdci komu mladičkém
květ první lásky pučí.
Kalichem dechly pomněnky,
že blaze jako dítku,
kdo v ňadrech milý věneček
má z modrých těchto kvítků.
Bledá se zvedla lilie
a tichým šeptla hlasem:
„Ba, lepší srdce nevinnosť,
květinka vadne časem.“
Violy noční bájily
stříbrným kouzlem hlásku:
„Ten blaze živ, kdo v prsou má
naději – víru – lásku.“
A rozmarina povzdechla
a řekla jako k sobě:
„Ba, nikde není blaze tak
a sladko jako v hrobě.“
I fialky se ozvaly,
že sotva jsem je slyšel:
„Teď spěte, milé sestřičky,
nad lesy měsíc vyšel.“