Mne nezneuznej, drahá vlasti,
jen Tobě zpívá z hloubi duše má:
já krví svou jsem psal ty písně,
v ně dechl slova srdce plamenná.
Ty v oběť dát Ti mou je slastí –
Mne nezneuznej, drahá vlasti.
Já mnoho žil a mnoho zkusil,
mně vzpomínky jen z toho zůstaly:
i já byl kdysi děckem šťastným,
však mrazy blahu ve hrob ustlaly,
já se vším rozloučit se musil –
já mnoho žil a mnoho skusil.
Mně krev a srdce z prsou rvali,
že ustrnuly by se kameny,
to srdce věrné pošlapaly,
šílenství v lebku vrhly plameny
a nevděk místo lásky dali –
Mně krev a srdce z prsou rvali.
Teď opuštěný bloudím světem
a věrné srdce hledám jedno jen,
tak věrné jako srdce matky,
jež hýčkala mne, ulíbala v sen.
Však marně hrám si touhy květem –
teď opuštěný bloudím světem.
Ty, drahá vlasti, mou jsi matkou
a milenkou ta dumná píseň má,
a Vy-li žádate mou duši,
Vám ochotně ji pěvec dá;
neb ubohému těchou sladkou:
Ty, drahá vlasti, mou jsi matkou.