V ty struny duše dech jsem vložil,
svou bolesť, všecko, co jsem prožil,
řeč srdce svého jsem jim dal:
a mnohé poupě v růži zkvetlo,
okřálo srdce, co se hnětlo,
mnohé jsem oko rozplakal.
Já lásku k siré vlasti zpíval
a bratry, sestry jsem vyzýval,
by z srdce kámen ledu pad’:
a mnohé pohnuly se skály,
jež bouří, blesku vzdorně stály,
a křivdě zrozen pomsty kat.
Až potomci pak naši jednou
se z prachu vzhůru k činům zvednou,
pak nebudu víc já již pět;
leč krajem nová zvane píseň,
jíž klesne na vždy roba tíseň –
ta bude nad hroby až znět.