Já lůnem duše pojal vše:
nebeskou slasť, nestihlý bol
a lidstva snahu, vášní proud,
vesmíru bezdno, moře dol.
A divný zvuk ta píseň má,
co z temné hloubi duše zní,
jak první šepot milence,
vzdech nemocného poslední.
Ty zvuky tak mi cizé jsou
a srdci přec zas známy tak,
že tepny tlukou rozkoší,
an v slzách bolných vlhne zrak.
Ba někdy táhne duší proud,
velebně-mocný srdcem cit,
že mním, ten prudký nával přec
již musí hruď mou rozdrtit.
A přec bych vinul v toužení
k těm rozbouřeným ňadrům svým
ten rozpoutaný světa proud
i vesmír s bezdnem mlhavým.