Den vzešel slunný; v modru oblohy
obláčky plynou jako zlaté pýří,
a všechno květem, vůní opojnou
a barvou, třpytem, ptactva zpěvem hýří.
V mé duši však žal, smutek nesmírný
a hrozný stesk se, drahý hochu, hlásí,
že jsi tak mlád, pln v život nadějí,
odešel ze světa, z té všecky krásy.
Tak náhle ztratil jsi se na vždy v noc,
jak bludný poutník ve skal šedé hluši; –
měls tolik ještě říc’ nám, vysvětlit, –
však opustils nás s mukou záhad v duši.
Teď tápeme v té bezehvězdné tmě,
kde zmizels na věky, a bol nás drtí, –
zoufalství naše, beznaděje hlod
svou krutou mukou rovná se tvé smrti.