Buď na vždy s bohem, hochu,
lós nejtvrdší mně nebem dán:
svět krásný v noc se sřítil,
v ní život můj je pochován.
Jen černá propasť kol mne,
v ní zřít jen tvoji mrtvou líc;
z té děsné tmy v mé duši
se nerozbřeskne k světlu víc.
Co myslím teď, jsou ledy,
co cítím, mění se mi v sníh;
má duše pochována
je v hrobě, navršeném z nich.
Kol ledné dují větry,
mráz proniká z nich moji hruď;
kol všady tma a mrtvo –
můj hochu, na vždy s bohem buď!