Ty, drahé dítě, jest-li s hůry
tam mezi andělskými kůry
s nebeských krajů blažen zříš:
zda lítost nemáš usedavou
nad zmučenou mou šedou hlavou,
již k zemi sklání žalu tíž.
Co je mi světa krása širá,
když neskonalý bol mne svírá,
že bez tebe svět pustý jest;
že ráj, jenž mému stáří kynul,
v tvé bytosti mně na vždy zhynul,
že zmizel v dáli v záři hvězd.
Tvá jistě, dítě, láska vřelá
tvou smrtí v srdci nezemřela,
ta vznesla se v tvůj světlý byt;
tou u věčného světla zdroje
můj pro bol, žití nepokoje
mé duši, dítě, vypros klid.