Stromovka – v ní Výstaviště!
Za železnou jeho mříží
smutně oko tvé k nám vzhlíží –
z domobranců shromáždiště...
Pozdravy z nás plné vznětu
každý poslati ti zkusil,
ale jejich vroucnost zdusil
maďarských les bajonetů.*)
Vzpomínka ta jak nás drtí!
Netušili jsme tou chvílí,
hlava k hlavě že se chýlí
před branou již tvojí smrti.
Jak bývalo jinak kdysi:
tisíc barev, světel záři,
hudbu, šum, vznět očí, tváří
vzpomínka nám v duši křísí.
Závratí se hlava točí:
tolik divů, třpytu, krásy
opojným se kouzlem hlásí
v zdivené tvé, hochu, oči.**)
Co v nás jiskřilo jen štěstí! – –
Do zlatého do přediva
vzdula se teď bouře divá,
Osud udeřil svou pěstí.
Konec pohádkám; – teď svistí
minulost tu perutěmi...
Smutek padá v duši, k zemi,
a tak teskně šumí listí. – –