Stále slyším klarinetu
roztoužený, tklivý zvuk –
v duši mé se ozvuk chvěje
plný blaha, sladkých muk.
Z nástroje jsi svého loudil
melodií čarný sen;
duch můj jimi v hvězdných sférách
dlíval tebou zapředen.
Ach, jak cítil jsem se šťasten,
když jsi vkouzlil mne v ten svět;
v duši vzešla nová světla,
zázračný v ní vzpučel květ.
Kam se děly chvíle štěstí,
v srdci mém kdy ráj se chvěl;
ty’s mně náhle zmizel na vždy –
klarinet tvůj oněměl.
Ach, v mou duši stesk a žalost,
těžkým stínem smutek pad’; –
místo luzných vidin, snů zřím
teď tvůj hrob se zelenat.
A v tvých notách osiřelých
chtivě bloudím zrakem svým –
Zašlé hledám melodie,
zoufalou se touhou chvím.
A tvůj nástroj zbožně cítím
v rukou mých se tiše chvět;
po stopách tvých rtů a prstů
v hořkém pláči bloudí ret.
Kéž bys někdy ve snu, hochu,
přišel zázračně mi hrát;
chtěl bych při tvých melodiích
šťasten v snění dokonat.