Od smrti synáčkovy
tak něžný, smutný ptáček milý
nám v okno sedá každou chvíli – –
Kdo je, co chce – kdo poví?...
Krčíček toužně do skla snuje,
tak vroucně hledí, pozpěvuje –
ó, jaký chvěje se v tom cit!
Snad dušička našeho syna
se ptáčkem na nás rozpomíná:
tam z hvězd k nám hledí, vidí, tuší,
co trpíme, ach, ve své duši, –
jde ubohé nás potěšit.
I v zimě, sníh kdy padal, vichr vál,
se na okně tak náhle zjevil nám;
k sklu tisk se, teplem z jizby hřál,
zapípl, vzhléd k nám – odlít k výšinám...
Dušičko – ptáčku, choď k nám, přijď,
ti nelze na nás zapomnít,
na drahý domov, všecko v něm;
nám po tobě, ti po nás zas
se tolik, tolik stýská!
Snad je již doba blízká,
tvůj v okně až se ozve hlas,
ten domov bude prázdný... něm,
z nás nikdo, nikdo více v něm
a kolem pusto, smutno – mráz...
Kam půjdeš, ptáčku, hledat nás? –
Tam v sféru hvězd, v náš domov zas. – –