Ledový vichr krajem dých’ –
hle, s oblak mračných padá sníh...
Tak hustě padá do polí,
na hřbitov, cestu s topoly.
Krajina bíle tone v něm,
v snech bílých dříme celá zem...
Můj mrtvý hochu, v smutnou běl
tvůj hrob se v dáli přioděl.
I kytice, i nízký kříž
je zasypán v tu bílou tíž.
V hlubokou závěj zasněžen
tam tiše dřímeš věčný sen.
Však v hrobě tvém, jenž teskní něm,
mé srdce tepe pod sněhem.
A jeho teplem z jara zas
ti vzpučí něha sedmikrás.
A tráva, břečťan, růží vděk
a plno, plno pomněnek...
Nestačí všechen sněhu val,
by moji lásku zasypal.