Že jsi večer v půldesáté
náhle skonal, došla zpráva,
zavřela že sladké oči
navždy tvoje krásná hlava.
Sáhla na mne hrůza jako
potopa neb otřes země, –
děsný přízrak tvojí smrti
náhle přistoupil i ke mně.
Sáhl na mne mraznou rukou,
zavalil mne mrtvou hluší,
kostnatým svým spárem rval mně
rozum z hlavy, z těla duši.
Celý měsíc beze spánku,
s myslí tesknou, srdce v muce,
co den chvíli jsem tvé smrti
s hodinkami čekal v ruce.
A když rafij na hodinkách
kryla bod na půldesátou:
na kolena vždy jsem klesl –
ku modlitbě dlaň svou spjatou.
Tak jsem v místě dlel, kde mysl
nad tebou hrst trávy tuší;
na tvém hrobě vymodlil jsem
v zoufalství své srdce, duši.