Ticho po pěšinách,
smutna alej cest –
park je v mlhách zasněn,
zašlých dob v něm zvěst.
Chodili jsme tudy
spolu, dítě mé;
srdce šťastných chvil těch
bolně vzpomene.
Slunce tehdy hřálo,
máj tu vonný kvet,
ptactvo sladce pělo –
nás tak těšil svět.
Chodím ve vzpomínkách
teď tu opuštěn,
mojí hlavou táhne
minulých dob sen...
Slunce v mlhách zhaslo,
podzimu kol tiš,
ptactvo dávno zmlklo –
a ty v hrobě spíš. – –