Den teskný Dušiček! – I tvůj to den,
ty mrtvý, jediný můj synu – –
Dnes rok byls ještě s námi. Jde jak sen
mou duší, že ti stlali v hlínu.
Rok lonský na hrob drahý v lůno trav
my světel pár jsme kladli spolu:
dnes posílám ti v dálku na pozdrav
kytici růží v hrozném bolu.
A nad místem, kde u nás zmlkal svár,
nad koutkem, jenž ti byl tak milý,
jejž zdobí obraz tvůj, květ, svíček pár,
má hlava v modlitbách se chýlí...
Tak vratký osud lidský krutou hráz
nám vymezil, jež zánik věstí:
ach, hrob a věčnost na vždy dělí nás
a naši lásku, všecko štěstí.
Jsem stár; jak unesu tu hroznou tíž
života svého k temnu hrobu;
tys opustil mne, v dáli věčně spíš,
já souzen sám nést světa zlobu.
Jak hrozně je mi v duši! – Větru svist
rve kol mne stromů zdobu slední – –
Kol minulost, – já chvěju se jak list,
z tmy v duši mé se nerozední.
Ty tam vše naděje a radost má;
než přejde rok, i bolest moji
snad skryje milosrdně hrobu tma,
a vše, co bolelo, mně zhojí.
Obrazy šťastných let jdou duší mou
teď, kdy se život k noci sklání...
Ach, věčná světla blýskají se tmou –
buď s Bohem, hochu, – na shledání!