Můj drahý, mrtvý hochu,
jak dlouho ještě krutý žal
mé srdce bude hlodat
jak sup svou kořist v lůně skal.
Kde nalézt aspoň stín tvůj, –
já za ním blažen jít bych chtěl;
slyš, dítě nad hvězdami,
já v světě krutě osiřel.
Tvůj drahý obraz stále
mně v duši předvádí můj cit,
a toužím, jenom na mžik
tě v náruč vroucně uchvátit.
Jen aspoň stín tvůj, hochu,
bych někde v světě potkat chtěl;
já vstříc mu ohněm, vodou,
propastmi skal bych oddán šel.
Kéž stín tvůj vyjde z hrobu,
já vstříc mu půjdu cestou zlou,
a v jeho náruč drahou
vydechnu blažen duši svou.