Za jediné tvé slůvko,
za jeden polibek
rád dal bych, drahý hochu,
celého světa vděk.
To slůvko v bolesti mé
by bylo k útěše,
ten vroucí polibek tvůj
by vrost mi do duše.
A vznítil by ji teplem,
kde řádí nyní mráz;
co zemřelo v ní na vždy,
by kvetlo jarem zas.
Však ty, můj drahý hochu,
tam v dáli tvrdě spíš,
a ani moji duši,
ni sám se nevzbudíš.