Mou myslí, hochu, táhne čas,
co vše v něm láska dala,
kdy ruka má ti zas a zas
tvé lože měkce stlala.
To v nemoci, kdy soužen snem,
mne toužně volals: „Tati!“
i pozděj pak, kdy přál ti jsem,
co život v snech jen zlatí.
Tvou nad postelí nachýlen,
do podušek jsem vkládal
ti štěstí a své srdce jen –
a sladký lós ti spřádal.
Jak hrozně dnes mne osud rve,
jak krutá dal mi muka,
že odepřel, i do rakve
by stlala ti má ruka.
Mé srdce místo cizích ruk
by měkčeji ti stlalo;
ne podušku ze tvrdých muk: –
ze samé lásky dalo.
A na ní by se tvoji lbi
jen o domově snilo, –
pohádkou by se o nebi
vše v hrobě vyzlatilo.