Ach, hřbitůvku ty v cizině,
já znal tvé jméno sotvy;
teď tvoje půda svěcená
až ve srdci mém kotví.
Pod hrstkou trávy spočívá
v tvé pohostinné zemi
mně bytost v světě jediná,
nejdražší přede všemi.
Když drahý syn nám zašel v dál
v bouř života, vír dravý,
kdo tušil z nás, že v domku tvém
bol uloží své hlavy.
By muk se zhostil, trampot všech,
až k tobě v dál si zašel,
náš obraz v srdci – u tebe
si nový domov našel.
Snad nechtěl se svou bolestí
se uchýliti ke mně;
mnil ubožák, že jeho žal
můž’ zhojiti jen země.
Však jistě v něžných vzpomínkách,
hodinky slední v muce,
než složili ho v lůno tvé,
na „s bohem“ pnul k nám ruce.
A v tichém pláči, v modlitbě
se s námi loučil tklivě,
náš za zármutek odprosil
nás v duchu lítostivě.
Ten rozchod stále v duši mám, –
v tón žalu rozechvělý,
v shledání touhu zladěn je
můj smutný život celý.
Ten koutek travou zarostlý
tam v dáli klidu nedá, –
v mé duši malý pahorek
se v hroznou horu zvedá...
Ach, hřbitůvku ty v cizině,
já znal tvé jméno sotvy;
teď tvoje půda svěcená
až ve srdci mém kotví.