Chodím jako bludná duše
smuten Riegrovými sady,
kde jsme spolu, milý hochu,
žili chvíle plné vnady.
V řeči ke mně nakloněna
byla tvoje hlava drahá,
před očima u nádheře
dřímala nám tiše Praha.
Dokola kol na obzoru
rozloženy kraje, lány
v lehoulinké letní mlze
jakoby jen nadýchány.
Mluvili jsme o životě,
o svém srdci, chvílích krušných,
kuli plány, ztráceli se
u nadšení v zámcích vzdušných.
Snili o všem, co je krásné,
člověku co plní duši
sluncem, vůní, teplem, štěstím,
než to potom život zkruší – –
Sám teď chodím v zadumání
ve vzpomínkách těmi místy, –
v duši mé je plno pláče,
v listech stromů teskné svisty...
Kolem mne to ruchem víří,
potkávám tu tváře známé;
jen my dva, můj mrtvý hochu,
my se tu už nepotkáme.