Jak teď smutno v našem bytě, –
bloudíme v něm jako v tmách;
kéž bys v něm byl, drahý hochu,
aspoň ve dvou osobách!
V pavučiny minulosti
obepředen, byt náš ztich;
jenom ve vzpomínkách sladkých
zní v něm hovor tvůj a smích.
Ve skříni tvé šaty visí,
nemá jich kdo oblékat; –
matka tvá svou tvář v ně noříc
chodí k nim si zaplakat.
V koutě stojan, na něm noty,
pod ním zněmlý klarinet; –
roztoužená píseň z něho
zdá se ještě vzduchem chvět.
Se stěny chod hodin teskný
budí v našem srdci kvil,
vzpomínky, kdy dlel jsi s námi,
těch, jež nevrátí se, chvil.
Všady plno po tobě stop,
truchlivě jež k sobě zvou:
knihy, obrazy a listy,
psané drahou rukou tvou.
Každý řádek truchle mluví,
ký svět v duši tvé se chvěl;
ve všem tepot srdce vroucí,
myšlenek dnes zhaslých pel.
Bytostí tvou, na vždy zašlou,
dýše smutně každý kout,
každá památka, již zříme,
můž’ nám srdce utrhnout....
Záclonami dálný západ
hasnoucí v byt vrhá zář,
na obraze sešeřelém
zvolna splývá tvoje tvář...
Splývá v soumrak, zvolna mizí,
jak ty na vždy zmizels v dál; –
nevíš již, co žalu, trýzně
odchod tvůj, ach, v byt náš svál. –
Jak teď smutno v našem bytě, –
bloudíme v něm jako v tmách;
kéž bys v něm byl, drahý hochu,
aspoň se dvou osobách!